Psychika nemocného aneb jak na něj..
Jak jsem již zmínila, oboustranné radosti z návratu člena rodiny domů, nemusí být takové jak si představujeme. Nemocní mohou mít různé bolesti, komplikace chorob a úrazů, deprese, poruchy spánku, psychické potíže s vyrovnávání se s novou situací - závislosti na druhých. Poslední zmíněný problém zde rozepíši.
V problematice závislosti člověka na druhých se objevují velmi často dva extrémy v chování nemocných. V prvním případě se nemocní za svou nesoběstačnost velmi stydí, tiše trpí, aby neobtěžovali své okolí, až dojde k závažným komplikacím zdravotního stavu, tj. úrazy z pádu, zhoršení stavů chron. defektů, dehydratace, malnutrice (nedostatek živin), infekce z nedostatečné hygieny, extrémní únava, deprese a jiné... (musím podotknout, že samozřejmě né vždy jsou sami na vině, často způsobí tyto potíže nedostatečná či špatná péče). Tito "tiší trpitelé" jsou horliví, snaživí, chtějí se co nejrychleji SAMI zmobilizovat, odmítají pomoc. Bohužel si svou horlivostí často pak způsobí úraz, či jinou komplikaci, která jeho stále se strachující rodinu ("co zase náš Václav provede..") pak zaměstná mnohem více, třeba návštěvami ambulancí, než kdyby si dotyčný nechal pomoci s běžnými úkony, které prozatím!! nezvládá. U takovýchto pacientů je pro nezkušené (i snaživé) pečovatele velmi obtížné předcházet komplikacím, které mohou nastat. Bohužel je pak nutné tyto problémy vyhledávat. Nervozita pečovatelů, kteří ze strachu, aby nemocný neupadl, neublížil si, na něj dohlíží pak mnohem více, než ve skutečnosti potřebuje. V takovém případě je nutné vysvětlit Vašemu blízkému nutnost spolupráce, nezamlčování drobných potíží, bolestí, popřípadě jej i mírně postrašit možnými problémy, sledovat neustále celkový stav nemocného, nabízet tekutiny, chovat se tak, aby nemocný viděl, že Vás role pečovatele či pečovatelky nezatěžuje! Je potřeba jej učit opatrnosti, rozvaze a trpělivosti, horlivého stále ubezpečovat, že má na vše dostatek času!
Ve druhém případě nemocní až extrémě zaměstnávají, přetěžují své členy rodiny, upoutávají na sebe pozornost a často zde dochází až k citovému vydírání oddaných pečovatelů v rodině. U takovýchto typů lidí může být velmi těžké rozpoznat, co je jen upoutávání pozornosti a co je skutečná potřeba či problém nemocného. Vetšinou se bojíme podcenit potíže. Takoví nemocní často předstírají slabost a bezmocnost, péči oddané rodiny si užívají, při jednotlivých denních úkonech spolupraci předstírají nebo nespolupracují vůbec. I přestože mají zdravé pohyblivé ruce nechávají se krmit, při polohování svým milým pečovatelům nijak nepomáhají, jsou apatičtí, stále si stěžují. Nezbývá než se snažit takovéto jedince aktivizovat v péči o sebe. jde o tzv. nácvik soběstačnosti. Je potřeba mít trpělivost, nechat je s pomocí či samostatně provádět jednoduché denní rituály, jako je jídlo, toaleta, oblékání, polohování. Samozřejmě to zabere více času, budou pomalí, možná budou i svou extrémní pomalostí protestovat proti vašim nárokům, ale jistě se trpělivost vyplatí. Nemocní se rychleji zotavují, jsou veselejší, dny jsou pro ně zajímavější s těmito aktivitami, jistojistě se zlepší i jejich pohyblivost a psychika. U starších ročníků se aktivizací, "zapojováním" předchází demenci, či se zpomaluje její progrese. Čím více je budete zapojovat do péče o sebe sama a také do jednoduchých prací, tím budete oboustranně spokojenější.
Pečovatel a nemocný by měli tvořit tým...
Pečuj o druhého, ale také o sebe!!
Je velmi důležité najít mezi nemocným a pečujícím člověkem vzájemnou symbiózu a pochopení. Je potřeba se vzájemně respektovat, najít nejjednodušší cestu jak udělat z uspokojování běžných fyzických potřeb příjemné, radostné rituály. Je potřeba si u vědomit, že i když se pečující osoba (mnohdy jen zdánlivě) nachází v lepší - výhodnější situaci, musí se šetřit a starat se také o sebe! Protože pokud se tato osoba vyčerpá, či onemocní (např. si poškodí páteř) nebude schopna poskytnout pomoc jinému. Proto nezapomínejte milí pečovatelé také sami na sebe, mějte se rádi a rozmazlujte se občas :) Je to v zájmu nás všech! Jinak brzy Vaše "nadšení a obětavost pohasne", dojde k "syndromu vyhoření"?
Lítost a soucit
Mám zde ještě jednu důležitou poznámku na závěr kapitoly... Ať už je Váš blízký jakýkoliv pacient, snažte se neprojevovat lítost, ale mějte s ním soucit. Jaký je v těchto dvou stavech mysli rozdíl? LÍTOST je negativní emoce. Když litujeme někoho, jednáme z pozice strachu, nevěříme, že druhý člověk má dost síly ke změně své situace. My mu ji bereme, děláme z něj bezmocného. SOUCIT je pozitivní. Když soucítíme s člověkem, máme schopnost empaticky vnímat jeho pocity, máme soucit s jeho bolestí, s jeho situací, ale zároveň respektujeme jeho volbu. Soucit je laskavá, příjemná emoce a zahrnuje především respekt k člověku.